Se strachem k zubnímu lékaři?

Zajímavou oblastí zubního lékařství je pro mě ošetření pacientů, kteří se bojí – to jsou zejména děti a někteří dospělí. Ti mají většinou nějaký traumatický zážitek zejm. z dětství. Mám zkušenost, že i tito pacienti jsou po několika návštěvách schopni přijít do ordinace beze strachu nebo alespoň jsou schopni potřebný zákrok absolvovat. Ne však všichni.
Důležitý je můj přístup a přístup celého zdravotnického personálu – sestry a dentální hygienistky. Osvědčuje se mi mluvit s malým i velkým klientem a sdělovat, co budu v průběhu zákroku dělat. Pro děti pojmenovávám např., že něco bude tlačit, něco bude foukat…..rozsvítíme sluníčko – světlo atd. Mám zkušenost, pokud se klienti ptají, vzrůstá jejich zodpovědnost a stoupá u nich zájem o své zuby a klesají příznaky strachu, protože neznámé informace se stávají známými.
Další kapitolou je samozřejmost injekční anestezie – v dnešní době už není potřeba „ nic vydržet“, ale zákrok bez bolesti je příjemný jak pro pacienta, tak pro mě a mou zubní sestru.
Se strachem se ale potýkají zejména děti. Je na nás - na zdravotnících a zejména rodičích, jak dítě na ošetření připravíme. Je nutné, aby dítě vědělo, že mu chceme pomoci – že je zoubek nutné spravit, aby i pocit z vlastních zubů byl pro dítě příjemný a že je pod standardem mít zuby ve špatném stavu, a že to takto není normální. Vždyť u dětí se rodí návyky na celý život a někdy i nepochopený princip se s ním táhne celý život.
Moje zkušenost je taková, že i strach se přenáší z úzkostného rodiče na dítě. Tyto děti je velmi obtížné ošetřit, protože rodič nefunguje jako spolupracující článek. Vztah rodič – dítě – je tady dominantní. A podle něj se odvíjí ošetření. Je to vcelku začarovaný kruh, ve kterém se cítím „pasována“ do role nějakého „ nepřítele“ a v takovém kruhu je ošetření nemožné. Vyhýbám se technikám např. HOM, kdy se ruka přiloží dítěti na ústa s projevem dominantního vztahu. Tento způsob se snad dá použít pouze u akutního ošetření. Sama jsem tohle nikdy nezkoušela a doufám, že nikdy nebudu muset, protože většinou najdeme způsob, jak s dítětem spolupracovat. A protože je každé dítě individualita – i ke spolupráci s ním hledám individuální cestu.
Někdy se mi osvědčuje mu dát důležitost a požádat ho o spolupráci a rozhodnutí, abych mu „červíka“ mohla vypláchnout. Jindy pomůže pohovor dítěte s rodičem v čekárně. Je třeba taky dát dítku čas na rozhodnutí. Pomůže i zdůraznění nutnosti ošetření rodičům. I každý rodič má své zkušenosti a představy, které se někdy neshodují se skutečností. Velmi záleží na tzv. socioekonomickém faktoru.
Jinak nezbývá, než dítě ošetřit v celkové anestezii, čemuž se snažím vyhnout vždy. Nicméně i tato varianta je někdy nutná, pokud se nedaří přimět dítě ke spolupráci tzn., aby mě dítě nechalo ošetřit zub adekvátně, tak aby výplň nebo jiné ošetření v budoucnu neselhalo a ne pouze v strašném spěchu a rychlosti!!! Tady se přimlouvám za zubní lékaře, neboť není možné dobře ošetřit nespolupracující dítě – brečící, kdy cuká hlavou a brání se všemi možnými způsoby. Není jen na stomatologovi, zda dítě odejde z ordinace spokojené a ošetřené. Zodpovědnost za průběh akce má i rodič.
V dnešní době stát neručí za stav chrupu našich dětí. Je tedy na nás rodičích a na zubních lékařích, aby tuto zodpovědnost převzali a učili své děti a předávali jim zkušenosti – co kam vede. Vidím ovšem, že ne všichni jsou nakloněni tuto zodpovědnost vzít na svá bedra. Taky bez našeho dalšího vzdělávání a vyhodnocování zkušeností je to obtížné.
Zdroj: www.prakticky-zivot.cz